MANDLOVÁ LINKA
27. března slavíme Den mandloní. Toto datum bylo zvoleno na dobu, kdy u nás mandloně obvykle vykvétají. Den mandloní slavíme od roku 2021. O nadcházející akci informujeme na našem blogu a facebookové stránce.
Mandloň je prvním ovocným stromem, který rozkvétá a je tak předzvěstí přicházejícího jara. Udělejte si v tento den vycházku do hustopečského mandloňového sadu, který je v ČR zcela unikátní. Kvetoucí mandloně vás okouzlí. Prohlédnout si je můžete z rozhledny, kdy budete mít celý sad jako na dlani.
O mandloních i mandlovnících
Mandloň obecná, nebo mandlovník obecný? Můžete si vybrat, oba názvy jsou správně. Latinských názvů máme taky víc: Amygdalus communis nebo Prunus amygdalus či Prunus communis. Český název mandloň (mandle) pochází z latinského výrazu amandola.
Mandloň řadíme do skupiny růžokvětých (Rosales) a do podčeledi slivoňovitých (Prunoidae), do které patří také meruňky či broskvoně. Mandle tedy botanicky není ořech, ale ovoce! Od svých příbuzných broskvoní a meruněk se liší tím, že má suchou peckovici bez dužniny, a proto pro ni byl vytvořen samostatný rod Amygdalus, přestože všemi ostatními znaky odpovídá rodu Prunus.
podle tvaru pecek a kvality jader se ještě dále rozděluje na 2 základní skupiny:
var. a. Typica
var. b. fragilis Sér.
Tyto dvě skupiny mají ještě několik variet. V první skupině jsou nejdůležitější dvě variety: f. amara s tvrdou peckou a hořkým jádrem a f. dulcis s tvrdou peckou a sladkým jádrem.
Proč je mandle hořká?
Původně byly všechny mandle, plané a divoce rostoucí, hořké. Hořkou chuť způsobuje látka zvaná amygdalin, kterou tyto mandle obsahují. Amygdalin reaguje se slinami, takže když takovou mandli začnete kousat, amygdalin se rozkládá a uvolňuje se při tom glukóza, benzaldehyd (ten způsobuje hořkou chuť) a především prudce jedovatý kyanid!
Tento chemický koktejl si mandle namíchaly proto, aby dokázaly přežít – aby jim totiž nikdo nesnědl cenná semena, ze kterých měly vyrůst další generace mandloní. Člověka, zvíře nebo ptáka měla nepříjemně hořká chuť varovat, aby v jídle nepokračovali; pokud však varování nedbali, přišel na řadu jed. Už jedna hořká mandle dokáže zabít veverku, hraboše nebo kuře. Požití několika hořkých mandlí dokáže u dospělého člověka vyvolat otravu – nevolnost a vyrážky. Větší množství hořkých mandlí (uvádí se 10 – 20) může člověka dokonce usmrtit. Při výrobě různých příchutí a dochucovadel s aromatem hořkých mandlí se však toxické látky odstraňují.
Odkud mandle pochází?
Divoké mandle byly nalezeny při archeologických výzkumech v Řecku na nalezištích z doby kolem roku 8000 před naším letopočtem! Má se za to, že proces domestikace začal kolem roku 3000 př. n. l. a mandle byly nalezeny dokonce mezi potravinami, které měl egyptský faraon Tutanchamon připraveny v pyramidě, aby měl co jíst v posmrtném životě (zemřel kolem roku 1325 př. n. l.).
Odkud mandloň vlastně pochází, kde je ona pravlast mandloní, je obestřeno tajemstvím. Nikdo ji nedokáže lokalizovat přesně, ale odborníci se domnívají, že by to mohla být oblast Přední Asie, Zakavkazska, jižního Íránu a Afghánistánu, kde dodnes rostou plané mandle. Odtud byla mandloň přenesena do Středomoří, na Balkánský poloostrov a dále do jihozápadní a střední Evropy.
Pěstování mandloní v českých zemích
Kdy se začaly pěstovat mandloně u nás, nelze přesně zjistit. V nejstarších dobách se k nám dovážely. S jejich pěstováním se zřejmě začalo na Moravě v 17. století, kdy jsme byli součástí Habsburské monarchie; z jejích jižních částí (dnešní severní Itálie) se znalost pěstování mandloní přenesla na jižní Moravu. Zásluhu na tom měly především kláštery a šlechta. Zprávy o pěstování mandlí nacházíme v různých vesnických kronikách, např. z roku 1760 se zachoval zápis v milovické kronice o tom, že kostelní hospodář zdobil na hromnice svíce květy mandloní. Ještě v roce 1860 rostly mandloně v Brně na dnešní Pekařské ulici či na pisáreckých stráních.
Mandloň je zajímavý strom. Může dosáhnout výšky do 10 metrů, koruna je poměrně řídká a je nepravidelná. Větve jsou totiž dlouhé a spíše vzpřímené, takže mandloň netvoří korunu do šířky. Listy jsou úzké, podlouhlé a špičaté, světle zelené barvy. Květy mají barvu bílou, narůžovělou až růžovou a vyrůstají v párech na velice krátkých stopkách. Mandloně u nás rozkvétají koncem března jako první ovocný strom (zhruba o týden dřív než meruňky) a květy se na nich objevují dřív než listí.
Ti z nás, kteří se narodili před rokem 1989, konzumovali hustopečské mandle běžně, protože hustopečský sad dokázal pokrýt potřebu celého státu. Sady obhospodařovávala a plody zpracovávala olomoucká čokoládovna Zora. V době největšího rozmachu sadu zde rostlo asi 50 tisíc stromů!
Mandloňový sad v Hustopečích vznikl jako výsledek snahy o naprostou soběstačnost socialistického Československa. Po 2. světové válce se k nám dováželo 300 vagónů mandlí ročně a vláda si spočítala, že bude výhodnější si mandle vypěstovat. Ale kde?
Po celé republice se rozjeli odborníci a hledali ideální místo, kam by se vešel opravdu rozlehlý sad a kde by zároveň byly vhodné půdní i klimatické podmínky. Zároveň byla vyhlášena akce Propagace výsadby mandlovníků. Mandloňová sadba se pěstovala v Horních Heršpicích a zájemci z celé republiky si ji mohli zakoupit za režijní ceny (zpočátku ji bylo možné získat i zdarma).
Hustopeče svou polohou patří mezi nejteplejší místa v České republice, s dlouhým létem a krátkou zimou. Celkově byla tato oblast shledána jako velmi vhodná; hustopečské kopce byly se svým suchým a teplým podnebím nejvíc podobné íránským horám, které jsou považovány za možnou pravlast mandloně. Navíc Hustopeče dokázaly poskytnout místo, které nebylo zemědělsky využíváno, tudíž založení sadu nezmenšilo plochu orné půdy. Z pozemkového fondu MěNV Hustopeče bylo již v roce 1948 určeno pro výsadbu mandloní prvních 14 ha půdy, původně určené pro zalesnění. Dále bylo nutné některé okolní pozemky vykoupit od majitelů a plocha půdy určené pro sad se postupně rozšiřovala – v roce 1952 již celková rozloha činila asi 186,5 ha.
První výsadba mandloní byla provedena na jaře roku 1949, další pak ještě téhož roku na podzim. Bylo vysázeno 3230 sazenic mandloní na ploše 9,18 ha, v roce 1950 pak dalších 7200 sazenic. V roce 1951 pak kromě 8900 nově vysazených stromků muselo být ještě 1263 stromků podsazeno jako náhrada za ty, které uschly.
První stromky byly vysazovány na prudké svahy kolmo na vrstevnice. V řadách nebyly dodržovány přesné vzdálenosti, ale jen přibližně 5 m. To mělo a má nepříznivý vliv na splavování půdy. Proto se u novější výsadby již hlídalo, aby bylo možné obdělávat sad po vrstevnicích, případně byly svahy terasovány.
Několik prvních let byly mandloně pečlivě sledovány. Zemědělci vysadili několik různých kultivarů a z nich měly být vybrány ty nejvhodnější pro velkovýrobní pěstování. Volila se Miss Mandloň. Porota chtěla vybrat mandloň s nejlepším vzrůstem, vysokou úrodností, vhodným tvarem koruny, lehkou oddělitelností plodů od plodonoše (kvůli požití setřásačů při sklizni), odolnou vůči chorobám i vůči nízkým teplotám. Tuto soutěž vyhrála mandloň s názvem Rakvická.
V 60. letech se pak kultivar Rakvická použil jako matečný materiál a opět byly vysazovány nové stromky – sad se rozšířil na pozemky, kde se dříve pěstovaly léčivé rostliny. Postupně tak vznikla jednotná a ucelená výsadba a vytvořil se původní genofond jihomoravských mandloní.
Názvy kultivarů, které dnes najdete v hustopečském sadu, jsou místní, v pomologii se nevyskytují. Většinou jsou odvozené podle původních lokalit: Rakvická, Lovosická, Popická, Broskvomandloň, Selekce č. 3, Selekce č. 4, Mission (Kalifornská mandloň), Bugo (Bulharská mandloň). Podle Hustopečí byla pojmenována Hustopečská sladkojaderná (typ č. 6).
